Antihistaminika, na základě jejich mechanismů účinku, výběru cíle a indikací, lze v klinické aplikaci rozdělit do několika odlišných typů. Tyto léky se významně liší ve farmakologických vlastnostech, způsobech účinku, trvání účinku a bezpečnostních profilech. Objasnění těchto rozdílů pomáhá zdravotnickým pracovníkům přesně vybírat léky na základě příčiny a symptomů a vede pacienty k rozumnému předvídání účinnosti a potenciálních vedlejších účinků.
Nejznámější-kategorií jsou antihistaminika, která kompetitivně blokují histaminové H1 receptory, inhibují histaminem-indukovanou vazodilataci, kontrakci hladkého svalstva a sekreci žláz, čímž zmírňují příznaky, jako je svědění, kopřivka, rýma a zánět spojivek. Podle struktury léku a pronikání do centrálního nervového systému je lze rozdělit na léky první-generace a druhé-generace. Antihistaminika první{7}}generace (jako je difenhydramin a chlorfeniramin) snadno procházejí hematoencefalickou bariérou, mají výrazné sedativní účinky a více anticholinergních vedlejších účinků, takže jsou vhodné pro krátkodobé-nebo noční použití. Léky druhé{11}}generace (jako je cetirizin, loratadin a fexofenadin) mají nízkou centrální penetrabilitu, mírné sedativní účinky a jsou vhodné pro denní použití a v situacích vyžadujících bdělost. Mají také delší poločas{13}}životnosti, což usnadňuje dávkování jednou{14}}denně.
Další důležitou třídou jsou antagonisté leukotrienových receptorů. Reprezentativní léky inhibují kontrakci hladkého svalstva dýchacích cest, sekreci hlenu a infiltraci eozinofilů blokováním vazby leukotrienů na receptory. Jsou výhodné při kontrole chronického zánětu u alergické rýmy a bronchiálního astmatu. Jejich působení je nezávislé na histaminové dráze, takže mohou hrát doplňkovou nebo alternativní roli v případech, kdy jsou samotná antihistaminika neúčinná. Je také vhodné je užívat perorálně, takže jsou vhodné pro dlouhodobou-udržovací terapii.
Stabilizátory žírných buněk stabilizují membrány žírných buněk a zabraňují uvolňování alergických mediátorů, jako jsou histamin a leukotrieny. Používají se především k prevenci nástupu sezónních nebo kontaktních alergických příznaků. Jejich nástup účinku je pomalý, obvykle vyžaduje několik dní nepřetržitého užívání, aby se projevily účinky, takže jsou vhodné spíše pro včasnou intervenci než pro okamžitou úlevu od akutních záchvatů.
Glukokortikoidy jsou silná protizánětlivá léčiva při léčbě alergií, široce inhibují syntézu a uvolňování různých zánětlivých mediátorů a cytokinů. Jsou vhodné při středně těžkých až těžkých alergických onemocněních nebo při výrazných zánětech. Dávkové formy zahrnují systémové orální nebo injekční formulace, stejně jako topické krémy, nosní spreje a inhalátory. Systémové podávání je vysoce účinné, ale je třeba zvážit rizika infekce, metabolických poruch a potenciálních nežádoucích reakcí, jako je osteoporóza. Lokální podávání snižuje systémovou expozici a zlepšuje bezpečnost.
U akutních závažných alergických reakcí je první -léčbou první volby adrenalin, který rychle ruší vazodilataci a bronchospasmus. Jeho mechanismus účinku je nezávislý na výše zmíněných konvenčních anti-lécích na alergii, spadajících do kategorie urgentní léčby.
Stručně řečeno, různé anti{0}}alergenní léky se liší mechanismem účinku, rychlostí nástupu, použitelnými scénáři a bezpečnostními profily. Klinická praxe by měla být přizpůsobena typu alergie, stádiu onemocnění a individuálním rozdílům mezi pacienty, aby se maximalizovala účinnost a minimalizovalo riziko.